Jmenuji se Sylva, nedávno jsem oslavila čtyřicítku. Cože už čtyřicet? Kdy to tak uteklo? Jak to, že se na to vůbec necítím? Podle data narozeni jsem už 22 let dospělá a měla bych se připravit na stárnutí. Opravdu mam už nejlepší roky života za sebou?

Užila jsem si pravou pubertu, vystudovala hromadu škol, našla práci v oboru a uplatnila se v ní. Potom jsem svůj život obrátila vzhůru nohama tím, že jsem si vzala cizince, odešla na druhý konec světa a porodila dítě, holčičku.

Zůstala jsem s ní doma, starala se o ni, cestovaly jsme mezi dvěma kontinenty. Užila jsem si to, obě jsme si to užily. Ale ta moje malinká holčička už mamu tolik nepotřebuje, už nejsem středobodem jejího světa. Už dlouho nepotřebuje nakojit, přebalit, převléct. Tohle už zvládá sama. Dokonce už mě dokázala několikrát převálcovat. Mluví naprosto plynule dvěma jazyky, plave a lyžuje líp jak já a na housle neumím, narozdíl od ní, ani zavrzat.

Pořád tady pro ni budu, budu ji podporovat, pomáhat jí s čím bude potřebovat. Jenže, kde jsem za ty roky zůstala já? Nikdy jsem si zrovna moc nevěřila. Nejsem v ničem výjimečná. Jsem obyčejná holka, asi spíš žena.

Tak co teď? Měla bych se smířit se šedinami a zvyšujícím se podkožním tukem? Hvězdnou kariéru v oboru, který jsem vystudovala a mam mimochodem moc rada, už těžko vybuduji.

Takže nevím, vůbec nevím. Prošla jsem si i samotou v cizí zemi, i snahou se zavděčit lidem, kterým se zavděčit nedá, jen abych sama nebyl. Někteří říkali, že musím dělat to a to, ale taky že to, co dělám je vlastně špatně. Docela mě to mrzelo, a tak nějak i pořád mrzí. Přišla jsem o spoustu známých, ale další jsem si našla a někteří z nich se stali mými přáteli.

Naučila jsem se spoustu nových věci a ráda bych se v některých zdokonalila třeba až tak, že bych se postavila na své vlastní nohy a živila se něčím, co mě neuváže v laboratoři a mezi kolonky příchod, odchod. Dokážu to? Nevím…

A tak tu teď stojím na pomyslném rozcestí a nevím kterým směrem se vydat. Musím nutně udělat nějaké zásadní rozhodnutí, nebo vyhlížet příležitost, která mě posune někam? Jediné co vím, že nechci přemýšlet, ani nad tím co říkají druzí, ani nad tím co a jak bych měla ve svém věku dělat. A nechci se cítit na to, že už patřím do starého železa.