S manželem už nějakou dobu žijeme v zahraničí a loni se nám tu narodila i dcera. A jelikož jsme oba dva česi, tak jsme začali diskutovat jestli se do Česka vrátit nebo ne. Samozřejmě se radíme s rodinou i s přáteli, a tak nějak nám jde hlava ze všeho kolem.

Každý nám říká něco jiného a naše rozhodnutí tím nikdo neulehčuje. Oboum nám to Česko samozřejmě chybí, a moc rádi bychom, aby naše dcera znala nejen český jazyk a kulturu, ale aby to také zažila a prožila si to co jsme si jako děti prožili my. Ale není to jen o zážitcích.

Také si děláme průzkum sami, co by finančně bylo výhodnější, jaké jsou kde podmínky pro život atd. Je toho strašně moc co jako rodiče musíme zvážit. Nejde teď jen o nás, ale také to naši Natálku. Ta je pro nás nejdůležitější a musíme za ni teď rozhodnout, jaký život jednou bude mít.

To mě nejvíc děsí, právě to rozhodnutí. Nevím co bude nejlepší, a které je to pravé. Jedna kamarádka mi řekla, že budu vědět, které je to pravé, až přijde ten pravý čas. A já bych jí tak ráda věřila.

Naštěstí, jsme si řekli, že si dáme rok na to rozhodnutí, jelikož teď máme plné ruce s miminkem a tak nějaké stěhování stejně nehrozí. Ale jak Natálce bude aspoň rok a nebo rok a půl, tak bude na čase rozhodnutí udělat. Jen je to těžké, jsme tu už několik let a líbí se nám tu.

Momentálně si nejsem jistá, která země bude tou pravou pro výchovu Natálky a to mě děsí. Jediné co mě uklidňuje je to, že ona nás bude mít nablízku navždy, ať už tady v Itálii a nebo v Česku. A určitě uděláme vše pro to aby byla šťastná.

Karolína