Ráda bych se s vámi podělila o to, jaké to pro mě je žít daleko od obou rodin a celoživotních přátel. Před 9ti lety jsem se rozhodla odjet do USA jako au pair, abych si zlepšila angličtinu. Potkala jsem tu manžela a bylo rozhodnuto, že USA se stane mým novým domovem. Manžel byl u armády, tak jsme 3 a půl roku žili v Německu a to bylo nejblíž co jsem kdy žila s rodinou blízko mé rodiny.

Jak jsme u armády skončili, tak jsme se odstěhovali zpět do USA, ale místo abychom se přestěhovali do Virginie, kde je manželova rodina, jsme se rozhodli zůstat v Texasu a tím pádem daleko od obou rodin. Jen pro představu, manželova rodina je od nás 24 hodin autem a má rodina je od nás 15 hodin letadlem. Takže nějaká pomoc babiček moc nehrozí.

Museli jsme se proto zařídit jinak. Na rande ve dvou moc nechodíme, jelikož si vždy musíme zaplatit chůvu a tak se rande o to prodraží. A tak většinou plánujeme něco pro celou rodinu a když jdou děti spát, tak se k sobě na gauči přitulíme a sledujeme nějaký film a nebo seriál. Také si občas sedneme na zahradu a jen tak si povídáme. Tohle jsou naše chvilky ve dvou.

Já jsem na děti víceméně sama, když je manžel v práci a to už od narození malého. S malým jsem i byla rok sama, když poslali manžela na misi do Afganistánu. A jsem už i tak zvyklá, a tak mi nepříjde, že tu nemám pomoc rodiny. I když vím, že by mi to pomohlo a mohla bych si občas odpočinout. Tohle ale řešíme s manželem tak, že si jednou za čas (aspoň jednou za měsíc) každý z nás někam vyrazí a ten druhý zůstane doma s dětmi.

Děti znají babičky, dědečky, tety, strejdy a ostatní členy rodin víceméně z toho virtuálního světa. Kde si voláme přes Skype, Facebook messenger a nebo jiné prostředky komunikace. A tu americkou část rodiny vidí jednou za rok, kdy k nám přiletí na návštěvu a nebo my k nim. A pak dostávají dárečky poštou.

Co se přátel týče, tak ano, ti moji mi tu nesmírně chybí, ale díky technologii můžeme být v pravidelném kontaktu. A nové přátele dál potkávám a jednoho dne někteří z těch nových budou dlouholetí a dobří přátelé. Je to proces, kterým si projdeme i několikrát za život, a tak to i beru.

Abych to shrnula, tak z pohledu mámy to neznám jinak, jelikož jsem rodinu blizko (ve stejném městě) ani u jednoho dítěte zatím neměla, takže nevím jaké to má výhody a nevýhody. Jedno ale vím jistě a to, že se to vždy dá zvládnout, ať je situace jakákoliv. Nejsem jediná mám co nemá poblíž rodinu aby pomohla. Všem vám moc přeji, ať jste v jakékoliv situaci, tak se nevzdávejte a najděte to pozitivní!

Mirka