Moje děti se občas mají hodně rády a dokáží si pěkně hrát tak 10 minut. Potom je to samé křičení a ubližování jeden druhému. Proč to tak je, ale vůbec nechápu. Pořád mám pocit, že dělám něco špatně jako rodič. A potom slyším od jiných rodičů, že je to vlastně to stejné u nich doma.

Mezi mými dětmi je věkový rozdíl 4 let. Když jsem otěhotněla s malinkou, náš malý se hodně těšil a trénoval na plyšácích jak se o ni bude starat a pomáhat mamince. Ale jelikož jsem kojila tak se na krmení z flašky nedostalo, ale stejně jsem se snažila aby se malý cítil zapojený do starosti o miminko. Ale jako většina sourozenců (co jsem slyšela) jí dělal i hodně naschválů.

A čím jsou oba starší tím víc mi někdy připadne, že si oba dělají více naschválů. A ať se snažím jak chci, tak na sebe pořád ječí jak hysterky. A je ani jeden nechce pochopit, že vlastně jednou budou mít jen sami sebe. Ale snažíme se jak to jde. I děláme věci s každým zvlášť aby se necítili, že musí vše jen spolu. Tak snad jim to už konečně dojde, protože když jsou od sebe tak se jim po tom druhém stýská.

Snažíme se jim ukázat, že si spolu mohou hrát aniž by jeden druhému musel říkat, co dělat a co nedělat. Jelikož tohle je jejich největší problém, jeden chce ošéfovat toho druhého a pak už to jede. Ale když se domluví a hrají si, tak jsou pak oba šťastní, že vlastně mají jeden druhého. Jeden den se oba budou smát nad tím jaké naschvály si dělali a jak to toho druhého štvalo. Ale ke konci dne se mají rádi a jeden druhého brání.

Moje sestry jsou o 16 a o 11 let starší, takže já jsem spíš vyrůstala jako jedináček. Jestli tam nějaká rivalita byla, když jsem byla malá, tak to si už nepamatuji.  Možná je ta rivalita normální a potřebná.

​Mirka