Před rokem jsme se s manželem rozhodli, že se pokusíme o miminko. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsme se vydali na cestu plnou stresu, planých nadějí a zklamání.

S manželem jsme svoji 5 let a tak jsme si řekli, že už bychom ten náš počet zvýšili, aby nás bylo o jednoho nebo jednu víc. Já vysadila prášky a po poradě s doktorem prošla detoxem, abych se zbavila těch škodlivých toxinů ve svém těle. Věděla jsem, že to asi nějaký čas potrvá, ale netušila jsem jaká horská dráha pocitů je před námi. Jsem zdravá, pravidelně cvičím a jím zdravou stravu a manžel je to stejné.

Po měsíci jsme se opravdu začali snažit o miminko, hlídala jsme si plodné dny. Zkoušeli jsme různé polohy, které jsou prý nejlepší k započetí miminka. Začala jsem brát vitamíny, které pomáhají tělu se na miminko připravit. Takže jsme se krásně pomilovali a já ve velké naději očekávala, kdy si konečně budu moci udělat test, abych věděla jestli se nám miminko zadařilo. Začala jsem na sobě pozorovat změny, které byli jiné, a tak jsem si myslela, že se podařilo a začala odpočívat dny do testu. Jaké bylo moje zklamání, když se menstruace dostavila na čas, a test samozřejmě nevyšel.

Řekla jsem si, že to je první měsíc a budeme se snažit dál a určitě se to povede. Samozřejmě jsem začala pozorovat různá fóra a číst různé články, jak nám pomoci aby se poštěstilo. Teď vím, že to byla chyba, ale  když člověk tak strašně chce, tak se obrací na cokoli.

Další měsíce probíhaly úplně stejně jako ten první. Snažení a využívání nově poznaných věcí a opětné zklamání, když se menstruace dostavila a test byl opět negativní. Dostavila se i velká deprese, když čtyři moje kamarádky otěhotněly, a ani se o to některé nesnažily. Byla jsem šťastná, že budou maminky, ale i jsem jim tajně záviděla, protože my se už několik měsíců snažili a nic. Bylo i na nich vidět, že jim je líto se o těhotenství přede mnou bavit. Musela jsem je ujistit, že je to v pořádku a že se nám to určitě jednou povede.

Rodina a přátelé nám to ze začátku moc neusnadňovali svými neustálými otázkami, tak co už se to povedlo a nebo kdy bude miminko? Já začala upadat do větších a větších depresí. A tak jsme se před třemi měsíci dohodli, že se necháme vyšetřit, jestli je vše s námi v pořádku. Objednali jsme se na různé testy a vyšetření.

Byla jsem z toho ještě víc nervózní. Hlavně jsem se bála, že doktoři pro nás budou mít špatné zprávy. Jakmile testy byly za námi, nastalo čekání na výsledky. Asi po týdnu nám paní doktorka zavolala a pozvala si nás na druhý den. Já odpočítávala minuty. Na manželovi se také ukázala velká nervozita, ale dohodli jsme se, že pokud tam problémy budou tak se rovnou domluvíme na umělém oplodnění a pokud ani to nevyjde, tak si adoptujeme miminko.

Nastal čas a my seděli v čekárně. Paní doktorka si nás po pěti minutách čekání zavolala. Posadili jsme se a paní doktorka nám sdělila výsledky. Oba s manželem jsme velmi plodní a máme 45% šanci, že se nám to povede přirozenou cestou. Dala nám pár rad jak na to, a že to nemáme vlastně přehánět a zaměřovat se jen na to, že musíme počít, ale že si to máme i užívat.

A tak jsme se vydali domů a využili rad a po dlouhé době se pomilovali, protože jsme opravdu chtěli a ne proto, že musíme a nebo je čas kdybychom měli. Také nám paní doktorka doporučila terapeuta, abychom odbourali zbytečný psychický blog. K němu jsme začali chodit hned druhý týden. A musím říct, že naše manželství je lepší než kdy předtím.

No a abych to cele shrnula, dnes jsem ve třetím měsíci těhotenství a těšíme se, až se dozvíme pohlaví. Ale jsme rádi, že ty měsíce stresu jsou za námi a vím, že je hodně párů, co se snaží i déle. Vim, že i pro hodně párů toto nedopadá dobře, ale musím říct, že když jsme si oba uvědomili, že jsou i jiné možnosti jak mít miminko a s pomocí dobré paní doktorky a terapeuta, kteří nám dali pomůcky a rady, se to povedlo jednou cestou nebo druhou.

V dnešní době je toho hodně dostupného a tak nevěšte hlavu a nebojte se říct o pomoc odborníkům a pokud se za to stydíte, tak nikomu o té pomoci neříkejte. Je to hlavně o vás a o vašem partnerovi.

​Sabina