Když jsem se stala mámou, tak jsem si nikdy v životě nepřipadala víc pod mikroskopem. Znáte ten pocit, kdy si připadáte, že vás každý pozoruje a posuzuje co děláte a neděláte? Tak přesně tak si připadám já.

Už od mládí jsem si všímala, že lidi koukají a tvoří si svoje názory, aniž by vás znali. Ale od té doby, co jsem mámou, mám pocit, že je to horší a horší. Dokud jsem byla mladá (čtěte bezdětná), tak jsem viděla nesouhlasné pohledy jen tehdy, kdy můj outfit nebyl zrovna jak z módního mola. Ale co jsem máma, tak každý nevhodný výkřik mé dcery a nebo její nervová zhroucení, protože pro 3leté dítě je konec světa, když nedostane co chce, mi tyto pohledy hned přinese.

Občas i vidám soucitné pohledy žen, matek, které jsou občas prováděny poznámkami typu „však ono ji to jednou přejde“. V této situaci se na kolemjdoucí jen usměji, ale v duchu si připadám, že jsem pod mikroskopem a každý můj „neúspěch“ jako mámy je hodnocen.

Zajímalo by mě, jestli děti těchto posuzujících jsou andílci, co nikdy neudělali výstup na veřejnosti kvůli ztracenému lízátku a nebo nekoupené hračce. Já vím, že věkem se dítě naučí trpělivosti, ale v tento okamžik je to bohužel náš boj a já bych jen ráda, aby si lidé ty odsuzující pohledy nechali občas pro sebe..

Samozřejmě jsou i dny kdy se má dcera chová naprosto roztomile a je úplný andílek. To se pak kolemjdoucí rozptylují a já dostávám souhlasné pohledy, že ano jsem dobrá máma. Hlavně v situacích, kdy jiné dítě právě neposlouchá, a to potom soucítím s mámou, která je souzena pohledy.

Být mámou je zatraceně těžká práce občas.

​Monika