Jsou tu 4 ráno a já už poslední půl hodinu nespím, jelikož naše malá brečí k neutišení. Ještě včera byla v pořádku, ale večer jí začalo téct z nosu a začala kašlat. Já v doufání, že se jedná jen o alergie (tady v Texasu je jich období) šla spát. Ale maminka se zmílila.

A tak tu od půl čtvrté od ráno poslouchám náhodným výkřikům a pláči. Držím malou v náručí a snažím se jí utišit aby se aspoň  trošku vyspinkala a bylo jí lépe. I na úkor toho, že já budu po zbytek dne nepoužitelná.

Ale stejně je pro mě jako pro maminku nejtěžší se dívat, jak je dětem špatně a není toho moc co mohu pro ně udělat, než jim dát medicínku a hodně lásky, a pak se modlit abych to nedostala já, protože nějakým důvodem to u mě potom trvá déle se vyléčit. To asi tím nevyspáním.

A nejvíce za naše nemoci obviňuji školu. Náš malý každý měsíc s něčím příjde a pak je to jak domino. On je chvilku nemocný, u něj to vždy trvá nejmíň dní, potom malá, u té to už má horší průběh, potom manžel a nakonec já. A můžu dělat co chci a vždy to takhle dopadne.

A tady v Americe prodávají docela silnou medicínu jen tak v obchodech a klasický paralen tu chybí. Já vždy když si koupím medicínu na chřipku, u  které píšou, že se po ní nespí, tak hned usnu a vzbudím se a je mi kolikrát hůř. Takže většinou radši uvařím silný kuřecí vývar a čaj, pak se snažím odpočívat co jen to jde, ale maminky vy to určitě znáte, když vám je nejhůř, tak jako naschvál děti jsou nejvíc divoké.

A já doufám, že si dnes po obědě s malou zdřímu aspoň chviličku. A budu se modlit ať to nedostanu, i když to už je podle mě napsáno ve hvězdách.

Mirka