Včera jsem srovnávala hračky našich dětí a vybavila se mi vzpomínka, kdy náš klučina byl ještě hodně malý a měl jednu velmi oblíbenou hračku. Byl to plyšový medvídek, takový malý, šedý a velmi příjemný na dotek.

Jednoho dne si ho vzal s námi na procházku a světe div se, když náš klučina usnul medvídka někde upustil a já si toho nevšimla, až do příchodu domů z procházky. Okamžitě jsem klučinu předala manželovi a utíkala jsem po trase kterou jsme prošli. Ale po medvídkovi ani stopa.

Celá ubrečená jsem se vrátila domů a manžel se zděsil co se stalo. Když jsem mu řekla že jsme ztratili medvídka, tak se usmál a slíbil, že druhý den zajde a koupí nového. Mě to ale pořád bylo strasně líto, i když jsem věděla, že si tu hračku můj klučina pamatovat nebude, že bychom ani nového kupovat nemuseli. Ale v tu chvíli jsem ji pro něj chtěla.

Druhý den, když manžel přišel s medvídkem, jsem dostala nápad a našemu klučinovi začala každou noc před spaním vykládat příběh o ztracených hračkách. A tato tradice nám zůstala do dnes, kdy máme klučiny dva (9 a 6 let) a vždy se oba dva těší, o jaké ztracené hračce bude příběh další noc.

Takže místo smutnění a smutné vzpomínky na první ztracenou hračku se nám zrodila krásná tradice a celá rodina si vytváří krásné vzpomínky. A jak jsou teď kluci starší, tak chtějí i příběhy začít vymýšlet sami a kdo ví, třeba jednou vydají knížku o ztracených hračkách.

​Monika