Teď o víkendu jsme byli na narozeninové oslavě a maminky tam měly zajímavý rozhovor. No rozhovor, spíš se vychloubaly co jejich tříleté ratolesti dokáží. Jedna maminka říkala, že její dcerka už umí číst. Další se chlubila, že její syn už umí psát a to nejen své jméno a tak to šlo dál, až přišla řada na mě.

Jedna maminka se mě zeptala, co vlastně moje dcera umí ve třech letech. A moje odpověď byla, že mluví dvěma jazyky, což je uspokojilo, a já dál nerozváděla, že je to jen proto, že jsem si vzala cizince. Já se ale styděla, protože moje dcera pozná abecedu, ale rozhodně kromě svého jména nic jiného nenapíše a určitě nepřečte. Ani ponožky sama neposkládá a prostřít stůl ji rozhodně nenechám.

Celý tento zažitek mě přivedl na myšlenku, kam tak spěcháme. Proč děti nejsou děti a my na ně akademicky tlačíme aby už ve věku, kdy si mají spíš jen hrát, je nutíme aby už věděli co my jsme v jejich letech nevěděli. Hodně rodičů tvrdí, že je to dobré pro jejich budoucnost, ale je to pravda? Opravdu tomu věříme, že když tříleté dítě přečte knížku, tak je to pro něj nejlepší?

Čeho jsem si já všimla, tak bylo, že ty malé děti nevěděli jak si hrát s jinými dětmi. Nevěděli, že mohou vzít křídu a malovat na chodník. Většina z nich sedělo u mámi a hralo si s jejím mobilním telefonem. Zatím co má malá se přidala ke svým sourozencům a starším dětem na skákacím hradě a u toho malování křídou.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nemám za co stydět, protože moje děti budou mít krásné vzpomínky na dětství a budou si pamatovat jak se i válely v blátě a lezly po stromech. A to je moje malé vítězství.

Sabina