Jak začít? Po téměř šesti letech mi můj přítel-snoubenec, oznámil, že mě nemiluje a že mě má jako kamarádku. Je pravda, že to mezi námi neklape už nějakou dobu, ale tahle věta mě dost uzemnila a silně zranila. Jen si to představte, máme spolu dvouletého kluka, půl roku jsme zasnoubeni (a když jsem se ho zeptala: „proč jsi mě žádal o ruku“ tak mi odpověděl: „Ty jsi to chtěla“), já si myslím, že i přes občasnou hádku, je vše ok a ejhle! Ono není. Co teď ale s tím?Odejít nemůžu, klukovi bych to neudělala a „spolubydlící“ je jinak hodný chlap. Tak se to budu snažit zas spravit.

Nejhloupější věc co se dá dělat, je lepit vztah. Ale i když mě hrozně štve, v hloubi srdce ho porad miluji, a nechci aby chlapeček přišel o tátu.

Po návratu z Prahy se dávám do nápravné akce. Bohužel, má drahá polovička vypadá, jako by mu to bylo jedno, a dál si hraje u počítače a ignoruje moje návrhy na to jak zlepšit náš vztah. Po třech týdnech upadám do deprese. Muž je téměř každý víkend v trapu, a o mně se vůbec nezajímá a když se snažím o to, abychom si promluvili, tak je moc unavený a nebo nemá náladu. Když brečím, tak mě odhaní, ať prý nebrečím před klukem. Takže moje možnost promluvit si s někym, i když on mi nedokáže odpovědět, je zmařená.

Tak co dál? Proč to vlastně sem píšu? Přišla jsem na to, že pokud si nemáte s kým promluvit, nebo není nikdo kdo by poslouchal, je dobré vypsat svoje pocity na papír (nebo display). Není to nejlepší cesta, jak vypustit nahromaděný tlak, ale když není jiná možnost? Pokud máte poblíž sebe někoho, s kým můžete otevřeně mluvit, a ten někdo vám pomůže, važte si toho. Já takovou osobu postrádám. A tak píšu tenhle článek, který vám asi nic nedá, ale mě trošku uleví od bolesti.

​Ivanka